Zapomenuté odrůdy

Pojem krajové odrůda lze vysvětlit poměrně snadno. Je to taková odrůda, jejíž vznik a rozšíření je úzce spjato s určitou (konkrétní) oblastí našeho území. Příkladem může být Hájkova muškátová reneta, která vznikla v Kostelci u Heřmanova Městce a byla v této (ale později i jiných oblastech) rozšiřována.

Oproti tomu pojem stará odrůda je pojem dosti neurčitý. Laik si pod tím může představit odrůdu odedávna pěstovanou – třeba Panenské české, které zná ze staré zahrady po babičce. Odborníci definují starou odrůdu jako odrůdu vyšlechtěnou před 100 a více lety, v novějším a nejspíše i logičtějším pojetí však každou odrůdu, která vznikla před rokem 1950 (tedy před boomem moderního šlechtění). Málokdo ví, že v případě aplikování této definice bychom se tu měli věnovat i odrůdě Golden Delicious – náhodnému americkému objevu z 2. poloviny 19. století, který dodnes (ovšem v podobě pozměněné další selekcí a šlechtěním, v podobě různých mutací atd.) zabírá nemalé plochy na pultech supermarketů. Tato odrůda ale rozhodně nepatří k těm starým odrůdám, o které tu běží zejména. Ale koneckonců i jí a podobným ,,případům“ se tu věnujeme také.

Pokud se mezi odborníky z této „branže“ mluví o starých odrůdách, míní se tím spíše ty odrůdy, které u nás existují již dlouho a byť nejsou přímo odrůdami krajovými, zasluhují si pozornost a ochranu, protože z naší krajiny někde neprávem mizí – ač je jejich přítomnost v ní tradiční a žádoucí. Tomu by tedy odpovídal spíše ten případ první – Panenského českého ze zahrady po babičce.

Setkáte se zde jak s krajovými odrůdami, ale i s celou řadou dalších odrůd, které nelze označit přímo za odrůdy krajové, ale za staré odrůdy, které si pozornost, ochranu a opětovné šíření rovněž zasluhují. Přičemž jejich opětovným šířením je myšleno především šíření do tzv. extenzivních výsadeb – tedy například prastarých venkovských sadů, velkých selských zahrad, návsí či též alejí podél dlouhých polních cest.

A proč vlastně takové odrůdy chránit a znovu šířit?

Jedná se o dědictví se zvláštní směsí hodnot. Nalézáme u nich hodnoty kulturní a historické – pěstování určitých odrůd v konkrétních oblastech lze vnímat jako tradici, jako dědictví po našich předcích. Pak je tu také hodnota biologická. Lze je totiž vnímat jako zdroj nepřeberného bohatství genů. V neposlední řadě pak stojí hodnota krajinotvorná – staré vysokokmenné hrušně podél cest, ohromné jabloně ve venkovských zahradách… Není také toto součást obrazu tradičního českého venkova, součástí skutečně kulturní české krajiny?

Stejně jako chráníme staré recepty tradičních regionálních pokrmů, měli bychom chránit i mizející, často nádherné odrůdy ovocných stromů. Také proto, abychom jejich vynikajicí plody, jimi plné záviny i nasušené křížaly neznali jenom z vyprávění.